Blood On Ice

KREV NA LEDU je legendou mezi těmi, kteří nás následovali během let. Nikdy na sebe nenechala zapomenout, neustále se připomínala, když jsem ležel v desítkách tisíc dopisů od našich fanoušků, které jsem dostal během těch let poté, co jsem se o ní před časem zmínil v tisku. KREV NA LEDU byla pro mne tvrdým oříškem.

Všem těm tisícovkám fanoušků a fanzinů přišlo nesmyslné nechat kompletní epické album chytat prach v polici. Pravdou ale je, že ten materiál byl na hony vzdálený kompletnímu epickému dílu, připravenému k vydání koncepčního alba. Bylo na tom ještě třeba hodně pracovat.

KREV NA LEDU byl asi hodinu dlouhý materiál natočený za podobných podmínek jako byla natočena naše čtyři alba... na zařízení pocházejícímu z konce 60. a počátku 70. let a 14-ti stopém mixu podomácky vyrobeného vzhledu (ve skutečnosti 12-ti stopém, protože ten mix sám o sobě neměl žádné efekty, a z toho důvodu jsme dva kanály používali na echa apod., některé z kanálů na té vykopávce dokonce z ničeho nic vypovídaly službu ze dne na den). Toto soukromé "demo studio" bylo zřídka kdy, jestli vůbec někdy, použitelné na něco serióznějšího kromě Bathory a příležitostně do roku '87 (ovšem potom již pořád) se používalo jako garáž (a vlastně to tak bylo už od začátku) a nejenom že tam byly uskladněné různé náhradní díly, ale to zatracený místo krom toho fungovalo jako servisní prodejna, a to během nahrávání Blood Fire Death a Hammerheart (a zrovna tak i při nahrávání pozdějších desek)...

Jo, to byly časy...

Rozměry místnosti, kde jsme ke zdi navršili naše zesilovače (když vzpomenu na první desku, byl jsem zapojený přes svou posranou 20-ti wattovou Yamahu, jen považte) a narychlo smontovali bicí, nedovolovaly nahrávání, řekněme, kytary a bicích nebo basy a bicích ve stejnou dobu (z toho důvodu je na většině našich desek použit záznam s metronomem). Víc než primitivní, že jsme museli použít automat místo rytmičáku pro špatnou kvalitu zvuku. Když jsme dělali první desku, neměli jsme ani kompletní bicí sestavu, pracovali jsme jenom s rytmičákem, hajdkou a dupákem.

Práce s tak omezeným počtem stop znamenala, že nástroj a zvuk efektu, jako například bouře, vítr nebo kostelní zvon atd., musely být v jedné stopě. Nakonec se z toho stala rutina, jak se naše hudba vyvíjela a stávala se víc a víc aranžovanější, zahrnující už i prvky jako další vokály a akustické kytary. Ve chvíli, kdy v jedné stopě byla akustická kytara, která rozjížděla písničku jen několik okamžiků později, doprovázená tympány ve sborech apod., byla třeba smíšená s rachotem bouře nebo podobného efektu. Pak kytarové sólo obyčejně následovalo až když akustická kytara skončila celou písničku. Samozřejmě velmi primitivní a někdy i velice frustrující, že každý nástroj nebo efekt nemají svůj vlastní zvuk (a úroveň hlasitosti) tak, aby se všechno mohlo přepínat (v té době ručně), zatímco výsledek jde ven na čtvrtpalcovou pásku (a to mluvíme jen o jedné stopě pro jednu skladbu - mohlo by jich být klidně pět i šest na skladbu, které by se mohly upravovat ve stejnou dobu!). Hnus. A tak byste to museli dělat pořád dokola. Hodněkrát jsme nechali věci tak jak jsou, protože jsme neměli čas se zabývat takovýma blbostma v té fázi nahrávání. Ty malé "chyby" tam zkrátka jsou pokaždé, když poslouchám písničky Bathory, a nejenom že se "studiový umělec" ve mně na ně zaměřuje a rozčiluje se, ale i fanoušek metalu uvnitř mě si zkrátka nesedne a neužije si ty věci tak jako jiní.

Mnohokrát byla nahrávací místnost zaplněná více či méně užitečnými díly starých vozů značky Porsche tolik, že jsme museli zpěv, sbory nebo akustické kytary nahrávat na jakémkoliv jiném možném místě jako např. sprcha, místnost pro uklizečku nebo, když to bylo možné, na každém volném místečku v nahrávací místnosti, které bylo dost velké na to, aby sis stoupnul, když jsi zpíval nabo kam sis mohl dát židli, aby sis sednul s kytarou.

Pamatuji se živě na chvíli, kdy jsme v červnu '89 přišli do studia Heavenshore, abysme nahráli materiál pro to, co mělo být album Hammerheart. Celé to místo bylo nejen pokryté vším možným, co jen trochu fungovalo jako zvuková izolace, ale také vyplněné tři stopy silnou vrstvou hrubého šterku (který měl být srovnaný a pokrytý asfaltem jindy, než jsme tam měli být my). Když jsme nahrávali bicí, souprava musela být umístěná jakkoliv to bylo možné na hrbolatém šterku, který mi připomínal poušť Sahara. A aby toho nebylo dost, ve studiu nebyla žádná světla. Museli jsme si vystačit s malou stolní lampičkou, abysme vůbec něco viděli. Neptejte se mě jak, ale nakonec jsme to udělali.

Dnes přemýšlím nad tím, jestli i tyto okolnosti neměly trošku vliv na náš tehdejší "zvuk". Jen si představte všechny ty dveře od aut, poklice a všemožné chrastící věci. Vybavuji si, jak jsme nahrávali Hammerheart a uprostřed takového nepořádku jsme už poněkud otupěli: seděl jsem a nahrával akustické intro do Valhally a lámal si hlavu, jak si sousedova sekačka na trávu mohla najít cestu na dvoupalcovou pásku a přece jen ubrat něco na vikingské nebo barbarské atmosféře. Nahrávací místnost sama byla zvukotěsná, ale jen do té doby, co byla rozdělena a přestavěna na servisní prodejnu. A tak jsem seděl v této komůrce, zatímco se pokládal asfalt, a ta komora se zdmi tloušťky papíru byla cokoliv jen ne zvukotěsná. Jestliže vám z toho zůstává rozum stát, počkejte až uslyšíte, jak jsem nahrával zpěv v koupelně.

Jen málo kapel, jestli vůbec, by nahrávalo za takových podmínek, tím jsem si jistý, a taky naše trpělivost byla zatlačena až na hranici únosnosti. Ale i dnes, když většina těch šíleně znějících blackových či deathových kapel má už přístup k moderní nahrávací technice, používá DATky a mix na počítačích, nejsem si jistý, že bych tímto vším nechtěl projít. Je to vždy s velikým úsměvem, když se ohlížím zpět k těm dnům, co jsem stál po kolena v poklicích, mycích přípravcích nebo i ve špinavém prádle, když jsem dělal vokály nebo intro na kytaru, obyčejně s rukama a nohama zamotanýma do násad od koštěte, trubek a hadic, obávaje se, jestli sousedova sekačka, projíždějící auto, přístávající letadlo nebo jen spláchnutý záchod nebudou na nahrávce moc slyšet. Toto naprosté ale okouzlující peklo je už navěky věků nesmrtelným písmem zapsané jako Heavenshore Studio, místo, kde jsme nahráli Bathory, Under The Sign Of The Black Mark, Blood Fire Death a Hammerheart... a stejně tak i původní materiál, který byl základem pro Blood On Ice. Zvláště kouzelné je, že Heavenshore Studio je nejen legendárním místem pro naše fanoušky a známé také většině lidí, co jsou alespoň jednou nohou v extrémním metalu, ale jako takové už neexistuje. Je to už jen soukromá garáž v jedné čtvrti na okraji Stockholmu.

Nahrané nejen za těchto strašných podmínek, ale také v poněkud nejisté náladě, mě ty nahrávky, když jsem je poslouchal o mnoho let později, hodně překvapily tím, jak materiál držel pohromadě. Nejisté náladě v tom smyslu, že jsme si nebyli vůbec jistí pokračovat vikingsky stylizovaným albem potom, co jsme vydali tak úžasnou matku všeho zla, fošnu plnou satanských sraček, naší druhou desku The Return (od ledna 1985 označovanou jako nejčernější album, co kdy bylo vydané... neuvěřitelné, co dokáže velké množství švédské vodky a zkreslené kytary). Upustit od materiálu o démonech pekla atd., a přejít k výhradně vikingsky laděnému koncepčnímu albu založenému na vlastnoručně psaném příběhu obsahujícímu meče a svaly a sníh nasáklý krví (a kdo ví, co ještě...), jinými slovy: materiál na hony vzdálený Antikristovi a jeho babičce byl poněkud velkým krokem do neznáma.

Udivuje mě zjištění, že nejen že byl materiál, který tvoří základ tohoto alba, rozházený po páskách, kde jedna skladba byla nahraná jen s jednou kytarou a jednoduchým rytmem na bicí a další mohla být dopracována např. basou a vokály, ale co je víc udivující je, že celý materiál pro Blood On Ice byl nahrán nejenom mezi jinými alby (Blood Fire Death and Hammerheart), ale něco bylo doděláváno i během nahrávání alba Hammerheart. Celý materiál Blood On Ice byl zpracován během jednoho a půl roku.

Zmatky a občasné neshody při práci na "skutečných" albech ve stejnou dobu, co jsme se pokoušeli zjistit, jestli Bathory a koncepční album jdou opravdu dohromady, způsobily, že původní materiál pro Blood On Ice zněl opravdu jako pěkný guláš, ale když jsem to po letech poslouchal, překvapilo mě, jak dobré některé ty věci skutečně byly, a jen mě utvrdily v tom, že bych měl strávit trochu času nad tím, abych je dodělal a propojil.

Takže co vlastně bylo "duší" Blood On Ice? Začalo to ústupem nadšení z dalšího dlouhohrajícího alba plného Satanových výkřiků atd., a to všechno díky tomu, že jsem došel k přesvědčení, že celá to satanská záležitost je kýč: podvod stvořený jiným podvodem - křesťanská církev, jediná instituce a způsob života, které jsme chtěli uštědřit jeden veliký kopanec do rozkroku tím, že ve svých textech vyzdvihneme satanská a okultní témata. Není lehké odejít ze školy, založit v patnácti kapelu a mít nedostatek zkušeností, ze kterých, jak se zdálo, nabízely metalové texty, jako valit si to na Harleyi dolů po dálnici stodvacítkou, hrát si přitom s kozama svý holky a pít z flašky whisky, přesně tak jak jsem si myslel, že to dělají velké kapely. A o čem sakra máš teda ty texty psát?!

A tak tu byla ta věc stvořená církví (nebo křesťanstvím, jak chcete), aby sehnala celý tenhle vystrašený svět do svého stáda (a svých katedrál). Satanská nebo okultní témata můžou být špatná, ale i hlavní součást tvých textů. Staří bohové a náboženství byli obyčejně prohlášeni za špatné a křesťanská představa zlého antikrista byla rychle přijata negramotnou lůzou Evropy 11. století (je opravdu udivující, co jsme schopni přijmout a udělat, když spatříme meč v jedné ruce a krucifix ve druhé, stejně tak jako když jsme vystaveni nebezpečí, že se nám nedostane věčného života tam nahoře... pak je tu samozřejmě vždycky ta věc "všem vám bude odpuštěno", a tak to s těmi hříchy nemůže být zas až tak zlé). Nevadí. Tenhle můj vlastní závěr mě přivedl na myšlenku najít si jiné téma na psaní materiálu pro budoucí alba Bathory.

Od té doby, co se ze mě stal zanícený fanoušek historie, bylo přirozené najít si v ní něco, co by nahradilo věci jako temnou (ne nutně vždycky zlou) stránku života (a smrti). A co by mohlo být jednodušší a přirozenější než vybrat si období Vikingů. Nádherné období a také perfektní materiál pro metalové texty. Jako Švéd, mající k tomu všemu osobní vztah a tím pádem spojený s tou dobou i krví, s dobou, která když už není tak aspoň tak známá, je přinejmenším nepříliš slavným okamžikem mezinárodních dějin, jsem cítil, že tudy by mohla vést cesta. Zvláště vhodné to pak bylo proto, že to bylo období, jež dosáhlo svého vrcholu těsně před tím, než do severní Evropy a Švédska dorazil v desátém století ten křesťanský cirkus, prohlašující se za jediný způsob života a smrti.

A tak když Satan a peklo byl zaměněn za hrdé a silné seveřany, zářící čepele mečů, dračí lodě a za styl života typu "chlastej, dokud se nepobliješ" v síních tam nahoře... představa mých předků a té doby nepříliš vzdálená té romantizované, a svým rozsahem zcela špatné, představě, kterou lidé mají o těch časech díky bezpočtu hollywoodských filmů.

Když jsem vyrůstal, existovaly dva komiksové magazíny čtené každý týden. Jeden byl hororového typu jménem Chock (stejné povahy jako, řekněme, Příběhy ze záhrobí). Druhý byl Savage Sword of Conan (Barbarský Conanův meč) nebo Barbar Conan. Když jsem vyrostl při četbě Chocku, byl jsem už dostatečně nabitý inspirací pro napsaní materiálu první trojice alb (čili žádné čtení tzv. Černé bible, to ne... ani žádné modré, žluté, nebo růžové, když dovolíte). Nyní jako zdroj inspirace pracoval výborně svět mečů a naditých Conanových svalů, když jsem psal materiál, jenž končil na Blood Fire Death a svým způsobem možná i na Hammerheart, a později, vlastně jako kompromis, jsem opustil myšlenku na koncepční album, a namísto toho nějaké, které by alespoň obecně pojednávalo o době Vikingů, ale dost na to, abychom byli aspoň zčásti spokojení i my, a tak jako kompromis nakonec vzniklo album Hammerheart.

Byl jsem také vždycky obdivovatelem života a práce Richarda Wagnera, úplně mimo z jeho oper a vědom si toho, co četl, když pro ně hledal inspiraci, obrátil jsem se ke stejným knihám a legendám. Jak se dalo, vypůjčoval jsem si hodně skandinávskou i germánskou mytologii. Jejich součásti jako Mjölner - Tórovo kladivo, Sleipner - osminohý Odinův hřebec i Hugin a Munin - jeho havrani, všechno to se stalo důležitými články inspirace, když jsem začal psát ságu o Krvi na ledu. Z Wágnerova díla jsem víceméně ukradl legendu o Siegfriedovi, umírajících bozích Götterdämmerungu a meči Notungu.

V této chvíli, i když sága byla již pohromadě, neuvažoval jsem ještě o tom, přidat k tomu hudbu nebo roztrhat to na verše a sloky. Krev na ledu byla stále jen příběh, který jsem napsal pro své vlastní potěšení. Samozřejmě jsem věděl, že by se ten příběh výborně hodil pro epické metalové album, a tak přerod z vlastního příběhu na to, co teď držíte v rukou, už na sebe nenechal dlouho čekat.

A proč se celá ta věc přerušila ve chvíli, kdy jsme měli nahrát alespoň základní stopy, některé i s vokály? No nebyli jsme si zkrátka tak úplně jistí, že by bylo dobré s tím začínat. Byly to jen dva roky od desky The Return... když jsem začal psát Krev na ledu jako ságu, a fanziny na nás neustále odkazovaly jako na "...satanskou kapelu ze Švédska...". A i když jsem pak do těch záznamů v '89 roce přidával nějaké kytary, dostával jsem ještě pořád poštu od fanoušků, kde se mě ptali, co je pravdy na pověstech, že jím novorozeňata, piju krev andělů a bydlím v satanské (!) netopíří jeskyni na severu Švédska. Lidi, říkám to vážně... soudím tak podle toho, na co naráželi ve svých dopisech a nesmím zapomenout ani na všechny ty obrácené kříže a magické symboly, kterými pokreslili celé stránky podle všeho vlastní krví... byli opravdu až po kolena v těch sračkách... rozhodně si nedělám srandu.

I když jsme měli hotové věci z The Return... jako 'Enter the Eternal Fire' nebo 'Call from the Grave' a chystali se na věci jako 'A Fine Day to Die', 'Odens Ride over Nordland' a 'Blood Fire Death', materiál, jenž zaručoval, že nikdo už nebude pochybovat, že byly objeveny nové hranice jak hudebně tak i textově, tak komplet koncepční album mohlo představovat příliš dlouhý, příliš hluboký a příliš velký krok a možná že i příliš velké sousto pro někoho tam venku, kdo si mohl dovolit jen jedno či dvě alba měsíčně. Všechny ty dolary, libry nebo marky mohli být spíš utraceny za jistou sázku než za koncepční album od tak skromné kapely jako BATHORY. A mějte napaměti, že tu mluvíme o letech 1988-89, časech, kdy kapely jako BATHORY nemusely být nutně vydávány na CD. Krev na ledu na vinylu by znamenala dvojalbum. A jako by toho nebylo ještě dost, zdálo se, že je tu další zrníčko soli v ráně, které bránilo tomu, aby se celá věc stala skutečností.

Když tohle všechno vezmu v úvahu, není divu, že mě nikdy nenapadlo utratit všechen čas, všechny peníze a roky v moderním drahém studiu a dát ty věci dohromady na vydatelný a reprezentativní CD. Dokud nepřišel den, kdy jsem si pustil tu kazetu, která mě hodně překvapila...

Kdyby mi Blood on Ice nebylo neustále připomínáno, ať už v dopisech fanoušků, nebo při rozhovorech pro fanziny a magazíny, nebo osobně po telefonu, jsem si jistý, že do budoucna bych pravděpodobně mohl na Blood on Ice myslet asi jako na dárek k narozeninám, který nikdy neotevřete nebo na holku, kterou nikdy nesbalíte. Něco, co se ještě nestalo. Ale pohyb v undergroundu by neměl být nikdy podceňován jako kontaktní síť. Od chvíle, co jsem se zmínil o Blood on Ice (to bylo někdy v roce 1989), uteklo opravdu málo času, když se ke mně začaly sypat stohy dopisů fanoušků týkajících se Blood on Ice. Zvlášť intenzivní byla kampaň za vydání Blood on Ice, když jsem asi měsíc cestoval po Evropě, abych vysvětloval lidem, proč jsem vydal sólové album. Ta propagační cesta a dlohé rozhovory se všemi možnými lidmi mě nejenže přiměly pohlížet na Blood on Ice z jiného úhlu, ale vypadalo to, že každý o jeho existenci stejně ví, stejně tak, jako mě ujišťovali, že bych ho měl vydat. Byly také chvíle, kdy se fandové s hromáždili okolo mě a téměř se slzami v očích mi vyprávěli, jak moc pro ně BATHORY znamenali, a tím ve mně znovu oživili myšlenky na to, co vlastně znamenali BATHORY pro celou generaci fanoušků a kapel jako inspirace atd. Myslím, že můžu říci, že jsem nad tím začal znovu uvažovat a doplňovat palivo.

Po albu Twilight Of The Gods a oslavách deseti let nahrátím dvou CD Jubileum namísto dražšího a těžšího dvojmonstra jsem shledal, že mě vůbec nezajímají ty hlasité kytary, ale spíš věci jako rock'n'roll. A aby to bylo ještě horší (!), od roku 1986 jsem si doma pouštěl už jen klasickou hudbu, obzvlášť Wagnera a Beethovena.

Má sólová činnost, Album, fungovala jako druh terapie. Našel jsem cestu jak mít zase radost z hraní. Představte si, jak vám někdo říká, abyste šli do studia a strávili tam nad něčím dva týdny, jakkoliv se cítíte na hovno. Když jste svázaní s něčím jako BATHORY už deset let a každá nota a slovo, co stvoříte ve studiu, se musí hodit do stejného šuplíku, začnete se sami sebe ptát: "Kdo sakra vlastně jsem?" Zvláště když sólová deska je rovněž považována za osobní záležitost, což sakra dobře víte, že?! Ať se vám to líbí nebo ne, ten krok stranou, ten závan čerstvého vzduchu mě zas navrátil zpátky k rock'n rollu bez ohledu na to, jak málo nebo jak hodně se tyhle věci hodí ke skladbám jako 'War' nebo 'Dies Irae'.

Když jsem se, neustále pobízen zvláště fanoušky, s kterými jsem si povídal o "starých dobrých hlasitých dnech", po dvou týdnech vrátil do Stockholmu ze své propagační cesty, byla teoreticky všechna hudba pro budoucí Requiem už napsaná. Když bylo Requiem nahrané a smíchané, stále jsem jel na plné obrátky. Tak jsem napsal i materiál pro Octagon. Obě alba byla nahrána během šesti měsíců a rovněž vydána šest měsíců po sobě. To mě zase přivedlo zpátky. A protože mi pořád ještě zbývalo trochu páry, usoudil jsem, že je čas vyčlenit pár měsíců pro Blood On Ice.

Tehdy jsem se rozhodl poslechnout si tu kazetu, o které jsem věděl, že ji mám schovanou v igelitovém pytli na záchodě. Poté, co jsem ji našel a poslechl poprvé po tolika letech, byl jsem, jak už jsem dříve uvedl, ohromen, že to nezní tak špatně. Věděl jsem, že to chce trochu práce, abych tomu mohl zase vdechnout život, ale rozhodl jsem se, že si ve studiu smluvím schůzku a poslechneme to na tom starém dvoupalcovém magneťáku, který jsem měl uložený někde ve sklepě.

Připraven na poznámky, všechny páčky naplno, abych mohl mluvit, byl jsem poprvé hodně zmatený. Nahrávka se zdála být přes všechno. Nahrané to bylo na starém 14ti stopém kazeťáku v Heavenshore. Když jsem ty pásky poslouchal na moderní 24ti stopé mašině, kytara byla jako "rozplizlá" nebo roztažená přes tři stopy a nic nebylo tam, kde mělo. Došlo mi, že tohle zabere celé léto, než to narovnám.

Co jsme museli udělat, bylo oddělit všechny nástroje od sebe a rozhodnout, jestli je necháme nebo ne. Pak jsme to všechno museli stáhnout nástroj po nástroji na další přístroj. Teď jsme již měli všechny písničky upravené a čisté na dvoupalcových 24ti stopých páskách.

Většina skladeb se skládala pouze z hrubé kytary společně se základní rytmikou a občas basou hranou s použitím akordů a to přes kytarové kombo, jestli si dobře vzpomínám. Jenom tři čtvrtiny skladeb měly vokální linku a žádná z nich neměla sbory ani sólovou kytaru. Zjistil jsem, že musím znovu nazkoušet ty staré kytarové riffy, abych mohl přidat druhou rytmickou kytaru k té staré.

Za druhé byla přidána basa, tentokrát vystavěná a zahraná z jednotlivých not. Bicí byla kapitola sama o sobě. Museli jsme oddělit každou část soupravy a pak dát každé úplně nový zvuk s použitím zvukové banky, a ještě semtam opravit některé údery o milisekundy. Některé bicí linky byly přidány naživo a zvuk rytmičáku nebo kopáků byl občas trochu vytažen. Také hajheta byla z větší části znovu nahraná s použitím počítače. A abychom ten materiál dali dohromady, některé skladby jsme zrychlili zhruba o patnáct procent, aby to mělo jiskru moderního zvuku a zpracování.

Další byl na řadě zpěv, něco, co valná většina skladeb neměla vůbec. Také jsem měl velké problémy s hledáním svých starých textů. Pak několik malých úprav v příběhu a jediné, co zbývalo udělat pro zpěv, potažmo pro sbory do těch písniček, bylo stoupnout si za mikrofon a představit si, že jsem zpátky v Heavenshore v roce 1988 nebo 1989, když se nahrával původní materiál. Bylo pro mě obtížné změnit hlas tak, aby zněl jako v osmdesátých letech a ne v devadesátých, a to bylo samozřejmě nutné, když jsem nechtěl zničit celkovou náladu materiálu tím, že bude znít o sedm let starší.

Jediná věc, která pak chyběla (kromě sólové kytary, což je něco, co obyčejně nahrávám během svačiny) byly sbory. To bylo pole, které jsme oběvovali roky před Blood On Ice. Zvukové efekty následovaly. Od chvíle, kdy to bylo koncepční album, jsme se zvuky pracovali jakoby to byl film, ne deska. Chtěl jsem, aby posluchač cítil, jak mu mrazivý vítr rve tvář. Téma textů, příběh sám, muselo ožít.

No a poté, co jsme pracovali na tomhle projektu měsíc a půl v létě 1995, po poslechu původního materiálu, abychom vybrali, co nechat a co za sračky vyhodit, po přenosu toho, co se hodilo, na dvoupalcový 24ti-stopý pásek, aby se mohl udělat nový zvuk pro jednotlivé části bicích, po nahrátí druhé rytmické kytary a basy přímo k těm původním, po přidání zpěvu do skladeb, jež ho neměly vůbec, a po těžké práci se zvukovými efekty a sbory, kdy jsme se ujišťovali, zda jsme příliš neponičili původní atmosféru, jsme mohli celou věc nechat chvíli ležet. Až v půli února jsme byli schopní všechno znovu poskládat, abychom to konečně mohli spojit dohromady v mixu.

A když už byl všechen materiál digitálně smíchán na DATce, měli jsme všichni ohromný pocit uspokojení. Fakt, že Blood On Ice nakonec přišel k životu jako konečný produkt byl poněkud zvláštní pocit.

Teď, když je Blood On Ice opravdu tady, naše naděje jsou takové, že si tenhle suvenýr vezmete k srdci. Protože to je přesně to, o čem celá tahle deska je: suvenýr pro všechny naše fanoušky, kteří za námi šli těmi léty a kteří nám psali prosíce o album na vydatelném formátu. Ačkoliv by to někomu mohlo znít hodně zastarale co se týče trendů, tohle album si přesto zasloužilo být vydané. Tahle deska zosobňuje všechno, co pro nás znamenala polovina osmdesátých let: tzv. "vikingská" alba. Tahle deska byla napsána a nahrána v roce 1988 a 1989, zkompletována v roce 1995 a smíchána a zmástrována v roce 1996. Zachycuje hodně dobře, co dělali Bathory během nahrávání vinylů a kompaktních disků, které již máte ve své sbírce.

Tahle sága je pro vás všechny...

Quorthon, Stockholm 1996

Pro "BATHORY HORDES" přeložil Štěpán Langer © 2002
Originál uveden v bookletu alba "Blood On Ice"


Diskuze ke článku

Napiš komentář



© 2000-2019 Bathory Hordes • Valid XHTML 1.0 Strict, CSS & RSS feedCSS On/Off