Smrt blackmetalového boha

Co se vlastně dá říci ke smrti člověka, pro kterého byl tento jediný stoprocentně dosažitelný cíl lidského života stěžejním tématem vlastní umělecké tvorby, tématem, které se až příliš často objevovalo v textech jeho písní? Zdá se, že Quorthon, protagonista švédské metalové skupiny Bathory, se se svým vlastním koncem po celou dobu své hudební dráhy vyrovnával, připravoval se na něj a snad jej nakonec i přivolal. Thomas Forsberg, jak znělo podle zprávy, která tuto smutnou událost zvěstovala, jeho skutečné jméno, zemřel 7. června roku 2004 ve svých osmatřiceti letech na selhání srdce.

Zhodnotit do jakékoliv míry objektivně význam muzikanta v takovém oboru, jako je black metal a za tak krátkou dobu po vydání jeho stěžejních nahrávek a jeho smrti může být velmi problematické až nemožné. Dovolil bych si tedy na tomto místě pohled spíše subjektivní, nesený vlastním dojmem z života a tvorby tohoto člověka. Přestože metal už prakticky neposlouchám a jeho vývoj již dávno nesleduji, měla tvorba skupiny Bathory, respektive muzikanta Quorthona jako její personifikace, na vytváření mého vlastního hudebního názoru naprosto zásadní vliv. Dokonce bych mohl říct, že jeho hudební cítění se vyvíjelo zcela současně s mým, respektive jej předznamenávalo. Když jsem kdysi ve druhé polovině osmdesátých let jako čerstvý pubescent opustil hudební svět Michalů Davidů a jim podobných oficiálních zjevů české pop-music, velkým skokem jsem se vrhl přímo na extrémní metal. Jeho výrazným představitelem byli tehdy Bathory, kteří mi učarovali svým nekompromisně brutálním rytmem, nezaměnitelnými kytarovými riffy a vokálem, který jakoby nebyl z tohoto světa. Bathoryovští fanoušci tehdy poslouchali klasické blackmetalové nahrávky The Return... a Under the Sign of the Black Mark a já jsem pochopitelně nedělal nic jiného.

Extrémní metal mi ovšem neměl stačit ke štěstí příliš dlouho a já jsem podvědomě začal vyhledávat hudbu poněkud "měkčí." Bathory zrovna tehdy vydali album Blood Fire Death a jeho temné chorály a oproti dřívějším nahrávkám pomalejší rytmy byly v té chvíli přesně tím, co mě maximálně oslovovalo. Když jsem za rok na to poprvé slyšel Hammerheart, myslel jsem, že se starými dobrými Bathory je konec: ten tam byl dřívější hlasivky likvidující vokální projev a místo něj se nad bohatými instrumentálními aranžmá okořeněnými mohutnými sbory, ve kterých člověk nemohl neslyšet temné melodie hlasů starých Vikingů, nesl zpěv prostý jakékoliv hlasové sebedestrukce. Tentokrát opravdu zpěv, třebaže zde ani na následujícím albu Twilight of the Gods nedokázal Quorthon na mnoha místech vést svůj hlas z intonačního hlediska zcela čistě (skoro se až chce věřit, že v to byl jakýsi podivný záměr: vždyť na mnoha jiných místech Quorthon prokazuje až neskutečný hlasový rozsah, spoustu rozličných výrazových poloh a i ve vypjatých vokálních partech je po intonační i výrazové stránce velmi přesvědčivý).

Quorthonova hudba má v sobě zvláštní fluidum, které je pro mě a asi i řadu dalších lidí zcela neodolatelné. Třebaže jsem Hammerheart ani Twilight of the Gods zpočátku nechápal, zanedlouho jsem jim přišel na chuť: můj odklon od extrémní hudby se stále více prohluboval a dnes se mi zdá, že Quorthon byl jakýmsi jeho prorokem; prakticky u každé z jeho nahrávek jsem byl po prvním poslechu přesvědčen, že tentokrát šlápl vedle, a vždy jsem po nějaké době musel uznat, že se nemýlil on, ale já sám. Quorthon s každým dalším albem rostl, až v nahrávce Twilight of the Gods dosáhl naprostého vrcholu své tvorby. V té době byl Quorthon jedním z mála muzikantů, kteří zásadním způsobem ovlivňovali tvář a budoucí vývoj světového metalu.

Postupně se také měnila tematika textů Bathory: blackmetalové experimentování se satanistickými náměty z poloviny osmdesátých let Quorthon velmi brzy opustil ve prospěch severských pověstí a eposů o hrdinských činech svých předků - starých Vikingů. Myslím, že tím Quorthon o pěkných pár let předběhl pozdější celosvětový masový zájem o keltskou a vikingskou tematiku, na níž dodnes zábavní průmysl vydělává obrovské částky. Jedna věc ovšem v jeho textech přesto zůstala: tematika smrti. Zatímco v dřívější tvorbě se objevovala v někdy velmi podivné podobě (viz třeba název písně Call from the Grave), na vikingských albech jde již o smrt hrdinskou, ke které válečník smířený se svými bohy celý život směřuje a kterou nevnímá jako tragédii, ale spíše jako nutnost, která posouvá dějiny světa zase o kousek dál. Těžko hodnotit tyto texty z pohledu naší kultury, která se patetickému podání vlastní historie bude vždy spíše švejkovsky vysmívat; osobně ovšem musím říct, že jsem Quorthonovi jeho hudbu a texty vždy věřil a byl jsem přesvědčen, že je myslí upřímně. Proměněné tematice textů Quorthon postupně přizpůsobil i hudební složku svých nahrávek a postupně se dopracoval ke stylu, který je dnes nazýván viking metal a který se v jeho pojetí jeví jako naprosto samozřejmý výsledek postupného vývoje blackmetalové hudby.

Za nějakou dobu po vydání Twilight of the Gods jsem Quorthona, Bathory a metalovou hudbu vůbec na celé desetiletí opustil. Začaly mě zajímat jiné hudební styly a tak jsem ani nezažil atmosféru té doby, kdy se Quorthon pokusil vrátit k blackmetalovým kořenům na albech Requiem a Octagon, když po osmi letech od jeho původního vzniku vydal monumentální epické album Blood on Ice ani když hledal sám sebe na nahrávce Destroyer of Worlds. Dokonce i oba díly ságy Nordland, kterou si, jak se nyní bohužel ukazuje, Quorthon stvořil své vlastní předčasné Requiem, jsem slyšel teprve nedávno asi s jeden a půlletým odstupem od vydání druhého z nich a navíc oba zároveň a nikoliv postupně, jak to on sám plánoval. Quorthona a jeho hudbu jsem pro sebe znovuobjevil asi dva měsíce před jeho smrtí. A zatímco do období slávy Blood Fire Death a Hammerheart se vracející Blood on Ice jsem (narozdíl od Requiem, Octagonu a "nevikingské" části Destroyer of Worlds) přijal hned na první poslech jsa přesvědčen, že jde o jeden z vrcholů tvorby Bathory, ve kterém Quorthon konečně naplnil svůj sen o zcela epickém konceptu alba, u alb Nordland jako nových ukazatelů vývoje Quorthonova hudebního myšlení se mi opět ze začátku zdálo, že jde o krok špatným směrem, a opět po několika posleších jsem musel uznat, že Quorthon sám sebe a asi i mě znovu dokázal posunout někam dál a že to byl asi krok zásadním směrem. Třebaže tímto počinem Quorthon opět výrazně promluvil do vývoje metalové hudby, nyní to vypadá, že naznačil směr, ke kterému neexistuje perspektiva žádné cesty. Kdo ví, jestli se někdy na trhu objeví poslední album, na němž Quorthon před svou smrtí pracoval a ke kterému by podle neoficiálních zpráv měly existovat minimálně hotové demonahrávky. A kdo také dnes ví, jakou cestou se toto album a Quorthonovy myšlenky ve skutečnosti ubíraly.

Co vlastně říci o Quorthonovi a jeho předčasném skonu? Quorthon je postava, která vždy byla a asi už navždy zůstane obestřena tajemstvím. V prvních dvou letech existence kapely občas vystupoval i na koncertech, pak se ovšem svých rychle se střídajících spoluhráčů definitivně zbavil, ztotožnil se s fenoménem Bathory, přestal vystupovat naživo a s týmem anonymních spolupracovníků tvořil pouze studiové nahrávky. Nikdy také nechtěl zveřejnit své jméno a kdo ví, jestli ono, které se objevilo ve zmíněné zprávě, je jeho skutečné (ostatně podle jiných zpráv nezemřel Quorthon 7., ale 3. června a jeho křestní jména zněla Ace Börje; ve světle jeho díla, života a smrti se ovšem spekulace o pravé totožnosti jeví jako naprosto nepodstatné). Skoro se mi až na jazyk dere otázka, zdali byl onoho nešťastného pondělí nalezen mrtev ve svém stockholmském bytě skutečně tvůrce alb Bathory, či zda nejde spíše o jeden z jeho pověstných triků a pokus, jak se definitivně zbavit postavy Quorthona a fenoménu Bathory, které se mu mohly po dvaceti letech jejich existence jevit jako umělecky vyčerpané. Nechci ovšem takovou otázku ve skutečnosti pokládat, protože i kdyby tomu tak bylo, šlo by o rozhodnutí, které je třeba pokorně respektovat. Důsledky jsou tak jako tak stejné: už nebude žádné Bathory, už žádná další deska nebude končit oním démonickým outrem s hlubokými vokály a dunivými tympány, kterými Bathory na každé své desce s výjimkou Twilight of the Gods, která měla být jejich posledním počinem, ohlašovali svůj návrat na příští nahrávce. Už nikdy se nebude moci žádný bathoryovský fanoušek těšit, čím Quorthon, který vždy dokázal být jaksi o krok napřed, tentokrát překvapí.

Zdá se, že člověk, který tak často zpíval o své vlastní smrti, byl stižen osudem, který přichystal poslední písni na svém albu Destroyer of Worlds: jeho cesta byla useknuta bez varování v polovině a nyní už je zbytečné přemýšlet o tom, jakým směrem by pokračovala. Osud to zařídil jinak. Žádné pokračování není a nebude. Jestli není absurdní tvrzení z titulku tohoto nekrologu, totiž jestli black metal může mít svého boha, pak je tento bůh mrtev. Pokud je pravda alespoň část z toho, o čem zpíval ve svých písních, jistě nyní sedí u prostřených stolů Valhally a spolu s ostatními statečnými muži Severu zpívá k větší Odinově slávě. Zatímco já poslouchám jeho pozemské nahrávky a je mi z nich trochu smutno. Quorthone, budeš mi chybět.

- erb -

Zdroj: Trumfové ESO


Diskuze ke článku

Napiš komentář



© 2000-2019 Bathory Hordes • Valid XHTML 1.0 Strict, CSS & RSS feedCSS On/Off